Vážení přátelé v České republice,
v rozhovoru s Tomášem Petrem jsem před pár dny mluvil o životních podmínkách českých waldorfských škol. Zkouší – stejně jako svobodné školy v mnoha jiných zemích – stále větší zátěž ze strany státních školních úřadů, které vytvářejí zdánlivě užší síť kontrol, testování, požadavků na zprávy ze škol atd. Vedení škol a učitelé v kolegiích prožívají čím dál větší část svého skutečného úkolu, vyučování nadšením a motivací žáků, tvůrčí pedagogické práce, ale také podpory plodné spolupráce s kolegy a s rodiči, kteří pomáhají budovat školní prostředí nezbytné pro kvalitu výuky tak, že to všechno ustupuje rostoucí byrokracii, kde není důvěra, ale školnímu životu dominuje nedůvěra. Vedení škol a učitelé jsou neustále pod tlakem dodržování lhůt, předávání zpráv, vytváření dokumentace, žáci se nadále připravují na testy, které obvykle velmi málo zohledňují téměř sto lety prověřené waldorfské pedagogické principy, a tak se pomalu mění forma a obsah do takové míry, že je nakonec ohrožena identita waldorfského vzdělávání.
Domníváme se, že nastal čas, kdy bychom se měli k tomuto problému zásadně vyjádřit. To by měly nutně učinit waldorfské školy, ale mohlo to by být také uskutečněno ve spolupráci s učiteli a s lidmi z jiných škol, z klasických státních, z Montessori škol nebo také z církevních škol atd. Protože kromě problémů, které jsou specifické pro waldorfské vzdělávání, pociťují i pedagogové na jiných školách trend směrem k větší kontrole a k menší důvěře jako otravný, odborně špatný a kontraproduktivní.
Ať už ve waldorfských školách nebo v širším kruhu, bychom měli spolu strávit víkend v uvolněné atmosféře a začít mluvit o situaci bez konkrétního cíle. Dovedu si představit, že by to mohlo vést k vytvoření nějakého manifestu, který by měl být potom široce propagován – jasná a odůvodněná výzva k zamyšlení nad oblastí výchovy. Ale možná by bylo dobré, kdybychom všichni o těchto věcech prostě jenom mluvili.
Jsem několik let mentorem nebo také jenom hostem v některých vašich školách a rád bych přispěl k takovému rozhovoru. Někteří z vás se budou stejně scházet příští víkend, jak vím, a možná i tento problém bude tématem. Pokud ano, chtěl bych dát rozhovoru impuls několika klíčovými slovy nebo otázkami.
* Jaké účinky má současný školní režim na polaritu mezi strachem a důvěrou ve škole?
* Jak to zasahuje do základního způsobu učení se prožitkem, přes zkušenosti k pojmům? Je třeba si uvědomit, že pouze pojem, kognitivní nebo intelektuální výsledek je měřitelný, a proto je takto byrokracií vnímán, zatímco prožitky a zkušenosti nejsou měřitelné, ale často jsou pro učení mnohem důležitější.
* Jinak řečeno, naše cesta musí vést od vášně (nadšení) přes kreativitu a iniciativu ke kvalitám jako je začlenění, píle a nakonec k měřitelným výsledkům. Dnes je však sklon k opaku – zaměření hlavně na měřitelné výsledky, vyžadující píli a začlenění a často jsou tak již základy iniciativy, kreativity a nadšení zničeny. Jak se s tím vyrovnáváme?
* Kde je péče o zvědavost?
* Jaké jsou dané podmínky v situaci vzrůstající osamělosti evropské mládeže?
* Jaké jsou jejich důsledky na nadšení a kvalitu učitelů?
* Co to znamená pro pedagogické vedení ve školách?
* Jak lze žít v systému, který samozřejmě vyžaduje nejen vítěze, ale i určité procento poražených?
* Jak může být škola znovu místem, kde jsou žáci připraveni více na život než jen na další test. Jak můžeme v daném systému podporovat humanistické aspekty školy?
Tyto a podobné otázky by měly být důkladně promyšleny a odpovědi jasně formulovány.
Co myslíte?
S kolegiálními pozdravy
Godi Keller
České Budějovice, Martinstag 2018