Mgr. Robert Žák

robert-zakMgr. Robert Žák

Narodil jsem se v roce 1969 v Praze. Tatínek byl elektromontér a maminka pracovala jako zdravotní sestra. Mám staršího bratra a mladší sestru. Vyrůstal jsem v době, která vnějškově mnoho nenabízela, ale ve městě jsme se mohli pohybovat volně. Doprava byla do deseti let zadarmo, rád jsem jezdil na poznávací cesty po Praze. Často jsem brával o sedm let mladší sestru ještě v kočárku. Velká skupina dětí v našem domě byla téměř neustále venku, hráli jsme nejrůznější hry, podnikali výpravy na Vyšehrad a na Kavčí hory – tam byly ještě zajíci a koroptve. Víkendy jsme trávil na výpravách do okolí Prahy s turistickým oddílem nebo na chalupě v Podještědí – tam jsem se učil pracovat. Vzpomínám, kdy se stavěla první dálnice do Brna – jezdili jsme po ní s bratrem na koloběžkách a otec kouřil dýmku a také na první jízdu metrem z Kačerova na Florenc. Měl jsem rád, když nám rodiče četli, což bylo docela často. Maminka nás vedla ke sportování – brzy jsem se naučil jezdit na kole, plavat, bruslit a to i přesto, že zrovna sportovec nejsem. Babička si se mnou hodně povídala, takže jsem díky ní z vyprávění poznal časy první republiky, válku i co následovalo pak.

Studoval jsem střední zeměměřickou školu a v té době jsem se začal více věnovat hudbě. Hrál jsem v amatérské skupině na baskytaru a začal jsem zpívat v mužském sboru Smetana. Od té doby se věnuji sborovém zpěvu stále. Několik let jsem zpíval v chrámu sv. Cyrila a Metoděje staroslověnskou liturgii. Významnou část života jsem zpíval a později zde pracoval také jako manažer v Pražském smíšeném sboru. Hodně jsme cestovali a koncertovali doma i v zahraničí v Evropě, v Japonsku, v Izraeli, v USA. Díky této práci jsem se setkal osobně s řadou vynikajích hudebníků a skladatelů třeba s Petrem Ebenem nebo Zdeňkem Lukášem. S Miroslavem Košlerem mě váže přátelství dodnes.

Zeměměřictví se mi moc líbilo, ale bylo potřeba studovat vysokou školu a tím oddálit a zkrátit vojenskou službu. Nečekaně jsem se rozhodl pro učitelství pro 1. stupeň ZŠ a hudební výchovu. Na vysoké škole jsem zažil sametovou revoluci. Bylo to opojné. Z fakulty jsme vypravovali auta do periferií, tiskli různé bulletiny, malovali ručně plakáty, neustále byly nějaké mítinky, všichni jsme se najednou cítili velice důležití. Fakultu jsem nějak dokončil, ale mnohem důležitější než studium bylo, že jsem se seznámil s mou budoucí ženou. Hned po svatbě odjela studovat waldorfskou pedagogiku do Stuttgartu, takže se dá říct, že jsem od počátku 90. let postupně poznával tento proud. První přednášky Tomáše Zuzáka, které měl na pedagogické fakultě byly úžasné. Pro inspiraci jak pracovat někdy stačí jediné setkání. V rámci studia jsem navštívil jednu hodinu hudební výchovy Pavla Jurkoviče. Byl to silný zážitek setkání s člověkem, který má hudbu ve svém srdci a přímo odtud ji vyučuje. Za to jsem opravdu velmi vděčný.

Po vysoké škole jsem učil na základních školách, pracoval jako uklízeč a správce orchestru na konzervatoři, učil jsem hudební nauku na ZUŠ, pracoval jako manažer sboru a několik let jsem byl ředitelem školy. V průběhu let se nám narodilo pět dětí – všechny postupně chodily nebo chodí do waldorfských škol v Praze a v Písku, kam jsme se v roce 2007 přestěhovali. S píseckou školou jsme hodně svázáni – žena zde pracuje jako třídní učitelka, já se účastním organizace rodičovského spolku, ale také jsem členem ochotnického souboru Copánek a vedu sbor Margot.

V roce 2007 jsem začal studovat waldorfský seminář v Praze. Pod vedením Tomáše Zuzáka a dalších lektorů jsem začal rozšiřovat své obzory a hranice dál směrem k duchovnímu poznání. Absolvování semináře bylo klíčovým životním momentem, co bylo do té doby bezstarostné, dostalo jistý stín širšího vědomí duchovních souvislostí, co se zdálo být nedosažitelné – se najednou prosvětlilo a otevřelo. Zájem o duchovní vědu Rudolfa Steinera mě přivedl k činnosti v Anthroposofické společnosti.

Logickým vyústěním mé biografie je přijetí práce třídního učitele ve waldorfské škole. Upřímně si vážím této příležitosti.