Waldorfská škola Příbram chce být společenstvím utvářejícím sebevědomou, tvůrčí a zodpovědnou lidskou bytost,
schopnou s láskou a moudrostí v srdci aktivně ovlivňovat společnost a svět kolem nás.

Čtyři roky na Waldorfu

Jednoho večera jsem našla ve své emailové schránce email, který mě zahřál. Věřte, že učiteli v jeho práci takové emaily úžasně pomáhají nabýt energii, získávat sílu předstupovat znovu a znovu před žáky a studenty. Se svolením autorky se s Vámi dělím jak o zmíněný email, tak o práci,
která byla přílohou.

Děkuji za Váš email, Kačko, děkuji za to, že jste mou žákyní.

Iveta Machutová

 

Dobrý den,
posílám Vám sloh, který jsem napsala jen tak sama pro sebe.
Neposílám Vám ho kvůli zlepšení si známky, ale proto že vás mám ráda a že
vím, že každý rád zpětnou vazbu. Řekla jsem si, že by Vás to možná mohlo
potěšit. Hezký víkend. Kačka

 

Čtyři roky na Waldorfu.
Na waldorfské škole jsem strávila krásné čtyři roky. Těchto pár let mě velice změnilo, mohu říci, že samu sebe skoro nepoznávám.

Když si vzpomenu, jaká jsem byla na základní škole, a později v prvním ročníku na obchodní akademii, je mi zle. Při pohledu zpět se ani v nejmenším nedivím, že jsem nikdy ve třídě neměla moc přátel. Myslela jsem si „Kdo není hezký, s tím se rozhodně bavit nebudu," a všem to dávala náležitě najevo. Nesnesla jsem konkurenci, milovala závist ze strany spolužaček. Ovšem největší zábavou bylo posmívání se spolužačkám, které neměly značkové oblečení. Vím, že mě nenáviděly, dnes je mi to moc líto, avšak čas se vrátit nedá. Mé namyšlené chování se netýkalo jen školy. Do 18 ti let jsem hrála závodně volejbal, na té nejvyšší úrovni v ČR. Jelikož jsem byla v Příbrami nejlepší, v 16 ti letech si mě koupila Slavie Praha. I v Pražském týmu jsem byla nejlepší hráčkou, což se projevovalo na mém chování. Nashromáždila jsem okolo sebe ty nejhezčí a zároveň nejlepší hráčky, a separovala je od ostatních. Ostatní se nás bály, a mnohdy jsem viděla, že i brečí.

Prvák jsem strávila na obchodní akademii, kterou jsem v polovině druháku přestala zvládat kvůli záškoláctví. Ten den, mi otec přikázal, ať si sbalím kufr, že už mě doma nechce. Když si vzpomenu, co jsem si sbalila do kufru, musím se smát. Byla zima 2011, venku velký mráz a já nevěděla, kde budu dnes spát, přesto jsem si do kufru sbalila žehličku na vlasy, šminky a to nejhezčí oblečení, co jsem ve skříni našla. Naštěstí mě otec zastavil u vchodu, vymyslel totiž mnohem lepší trest. Oznámil mi, že od příštího týdne nastupuji na waldorfské gymnázium. Máma mi zakázala se do nové školy malovat, prý abych se cítila stejně, jako ostatní, kterým se posmívám. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Začala jsem křičet : „Néé tam nejdu, nebudu mezi postiženýma lidma." Asi nikdy mi nebylo hůř. Já královna všehomíra mezi postiženými. Je to hloupé, ale jediné co mě těšilo, že na nové škole se budu moci předvést, ukázat všem kde je jejich místo a ovládnout školu.

První den. Když jsem vešla do haly školy, překvapilo mě, jak krásně to pro ty „postižené" zařídili. Nic méně postižené děti jsem nikde neviděla. Paní učitelka mě uvedla do třídy. Ve třídě bylo jen deset lidí a všichni vypadali jak batikovaní blázni. Po příchodu vyučujícího si celá třída stoupla, a začala říkat nějakou báseň, prý průpověď nebo co. Byla jsem naprosto znechucena. Na druhé hodině jsem začala očkem pozorovat nové spolužáky. A najednou ho vidím. Seděl křížem lavici přede mnou. Byl tak krásný, že jsem z něho nemohla oči zpustit. Snažila jsem se mu zalíbit a tak jsem se snažila být na ostatní milá a dobře se učit. Byl to pro mě opravdu nadlidský výkon. Jeho city mi byly opětovány a tak se musím přiznat, že ostatní podivnosti ohledně školy jsem vůbec nevnímala. Bohužel, do dalšího ročníku s námi již onen chlapec nenastoupil. Možná je to sobecké, ale i přesto že mám přítele, kterého miluji, vždy když ho vidím, vše okolo jako by neexistovalo. Nejspíš zůstane hluboko v mém srdci napořád. Nic méně život šel dál.

Ve druhém ročníku po jeho odchodu, jsem začala školu více vnímat. Jednoho jarního dne jsem po škole neměla co dělat, a tak jsem brouzdala po chodbách budovy. Když jsem došla do horního patra haly, všimla jsem si něčeho, co mě naprosto uchvátilo. Stála jsem pod prosklenou střechou školy, opřena o zábradlí a cítila se jako v ráji. Zářivé slunce vletělo prosklenou střechou, a rozlehlo se po celém prostoru. Slunce se odráželo ve skleněných koulích, které jsou zasazeny v zábradlí. Nikdy jsem si nevšimla té krásné malby, co je namalovaná na celé zdi. I ona malba byla ozářena hřejivým sluncem. Stála jsem tam asi půl hodiny, a poprvé si řekla: „ tady jsem doma." Od té doby pokaždé když jdu kolem, alespoň očkem zavadím o onu malbu a úsměv se mi vryje do tváře. Nejpodivnější věci, které jsem si všimla, byl zájem ze strany učitelů. Měla jsem zrovna špatný den, a paní učitelka se mě zeptala, jestli mě něco tíží, a o pár kroků dál se mě další paní učitelka zeptala, jak se dnes mám. Což bylo opravdu divné. Nikdy se mě učitel na nic takového nezeptal, tudíž mě to opravdu překvapilo. Netrvalo dlouho, a tento přístup jsem si zamilovala. Tento ročník byl velkým zlomem, a to díky týdennímu pobytu v Nové vsi nad Popelkou, kterým nás provázela Anežka Janátová. První dva dny byly krušné. Museli jsme říkat modlitbu před každým jídlem, zpívat chlebu aby se dobře upekl a kydat hnůj. Připadala jsem si jako blázen, bylo mi to přímo proti srsti. Pobyt se blížil ke konci, a já pociťovala jak se mi to všechno co jsem tak odsuzovala, zarývá pod kůži. Byla jsem naprosto okouzlena každou činností, dokonce jsem si hnůj dobrovolně potírala na obličej jako indiánské pruhy. Každá rostlina na mě dýchala. Když jsem přijela domů, do našeho moderně vybaveného rodinného domu, bylo mi úzko. Při pohledu na LCD televizor a sedačku potaženou kůží, jsem musel ihned pryč. Místo vítání se s rodiči, jsem dvě hodiny seděla na kopci Svaté hory, a snažila si ten pocit zarýt do paměti. I přesto že jsem si snažila tento krásný pocit uchovat, po pár týdnech se tak trochu vytratil. Přesto mé myšlení velice změnil. Od té doby jsem průpověď ve škole říkala s nadšením. Díky tomuto pobytu jsem pochopila waldorfské myšlení, a za svou školu se už vůbec nestyděla. Ti spolužáci, kteří se mi zpočátku zdáli pod mou úroveň, se stali mou druhou rodinou. Díky nim, jsem poprvé v životě pochopila, že krása není důležitá. Od té doby chodím nalíčená jen zřídka kdy.

Ve třetím ročníku, se můj vztah ke škole nadále prohluboval. Nyní jsem u konce čtvrtého ročníku. Můj vztah ke spolužákům se poněkud zhoršil, přijde mi, jakoby se dali na scestí. Někteří z nich spadli do věcí, které jsou mi přímo odporné. Snažila jsem se jim pomoci, ale zeď hlavou neprorazíš.

A jak mě tyto čtyři roky změnily? Představa že jsem bohatá, mě nyní trošku děsí. Zde jsem se naučila skromnosti, a také to, že peníze štěstí nepřinesou. Waldorfská škola mě naučila, že krása je jen obal pro naši duši. To duše se musí hýčkat. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem se chtěla nad někoho nadřadit. Každý si totiž prožil své, a každý je dobrý v něčem jiném. Když snad občas někoho vidím, a pomyslím si, že je ošklivý, hned si řeknu, že je možná uvnitř krásnější, než já. Dříve mě lákala velkoměsta a moderní vybavení. Dnes sním o malé roubence na samotě, obklopena přírodou. Už nejsem na lidi schválně zlá! Jako by se to spíše celé převrátilo. Nejraději bych pomohla celému světu. Naši mi to vyčítají, protože jsem si již několikrát nabila pusu, ale nemůžu si pomoci. Dnes je mi jedno jestli je člověk hezký nebo ošklivý, chci poznat všechny. Každý člověk mě může něčím obohatit. Dokonce musím říct, že se mi vzdálily bývalé kamarádky. Nemám si s nimi moc co říct, jsou totiž stále stejné, a já už nechci být nikdy stejná jako dřív.

Proč jsem se rozhodla tohle všecko napsat? Protože mám veliký strach. Střední škola končí a já se moc bojím, že budu stejná jako dřív. Chtěla bych v sobě uchovat waldorfského ducha napořád, ale budu na vysoké škole, budu se stýkat s „normálními" lidmi, bojím se, že mě to opět semele. Proto to píšu, abych si to za rok mohla přečíst a vzpomněla si, kdo jsem. Je to směšné, ale když to teď píši, tak mi tečou slzy po tváři, to proto, že tuhle výjimečnou školu nechci opustit. Jsem si jista, že to, že jsem na této škole byl osud a příležitost napravit se. Moc za ni děkuji !! Možná vás tato škola nenaučí, tolik znalostí jako jiná gymnázia, ale naučí vás mnohem víc. Naučí vás žít!

Kačka Ostrýžová