Večer pro růži 20. ledna 2014

vecer-pro-ruzi Vítězná práce:

Bílý chleba

Byl jednou jeden bílý chleba. Byl velký a propečený. Všechny housky a buchty po něm jely. V pekárně ovšem přebývala krásná buchta. Buchta maková. Žárlila na všechny ostatní buchty. Tvarohové i povidlové. Ovšem bílému chlebu tlouklo srdce pro někoho jiného. A to pro krabí pomazánku. Byl do ní strašně zamilovaný. Ale krabí pomazánka byla velká samotářka. Nebavila se s žádným pečivem v pekárně. Chleba o ni stále bojoval. Jednou maková buchta zjistila, že bílý chléb o ni nemá zájem. Buchta byla moc naštvaná.

„Jak je sakra možné, že mě nechce?" vztekala se maková buchta.

„Asi nejsi jeho typ," odpověděla tvarohová buchta.

„Ale to prostě není možné," křičela maková buchta.

Ovšem chléb už měl jinou zábavu. Přišel za krabí pomazánkou a řekl jí, co k ní cítí. Po krabí pomazánce přímo toužil. Ale najednou se něco zvrtlo. Když bílý chléb vyznával lásku krabí pomazánce, najednou začal někdo do chleba řezat. Nakrájeli ho na tenké plátky. Chleba křičel a padaly z něj drobky. Odnesla to i pomazánka. Všechnu ji namazali na chleba a chléb s pomazánkou dali dětem do družiny.

Smutný příběh.

Napsáno podle skutečné události!

Eliška Zamykalová

 

Včerejší večer s růží byl opět skvělý. Panovala příjemná atmosféra. Některé trochu zaskočilo, že dorazilo podstatně méně lidí, jak z řad studentů (chyběly práce pěti studentů), tak z řad hostů.

Práce, které zde zazněly, se vydařily. Jedno z nekrásnějších vyprávění byla "Fantazie" Elišky Dvořákové. Vyhrála ale nejvtipnější práce "Bílý chleba" od autorky Elišky Zamykalové. Bylo moc zajímavé sledovat, jak každá práce vypovídala o svém autorovi: jaký je a nad čím přemýšlí. Dojemné bylo i ticho, které nastalo pokaždé, když někdo vystoupil se svou prací. Nikdo ani nedutá, každý naslouchá s duší a srdcem otevřenými. Většina studentů už neměla ani takovou trému a své práce přečetla s větším odhodláním. Akorát před Alexovým vystoupením se rozpoutala celkem rozsáhlá diskuse, což mu na klidu nepřidalo.

Míša s Luckou litovaly, že se večera nemohly účastnit. Míša práci sice napsala, ale určitě by to vyznělo daleko lépe, kdyby si ji přečetla sama, i když se Šimon moc snažil. K dané atmosféře přispělo i chutné pohoštění, o které se postarala Davidova maminka.
Nálada rozjitřená třídní schůzkou se uvolnila. S dobrým pocitem odcházeli i studenti. Vždyť zde nejde ani tak o vítězství, ale o ten krásný, nepopsatelný prožitek sounáležitosti.

úryvky z ohlasů studentů sestavila Iveta Machutová

 

Fantazie

Bylo jaro, 16. května, když jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do polorozpadlého zámku poblíž místa, kde jsem žila. Nikdy jsem tam nebyla, ale táhlo mě tam cosi tajemného. Vešla jsem do areálu, kde nebyla vidět sebemenší známka života. Otevřela jsem těžké dřevěné dveře, a uviděla jsem schody, které vedly nahoru. Vyšla jsem po širokých, kobercem zdobených schodech. Šla jsem dlouhou chodbou, s výrazně vymalovanou stěnou, plnou zrcadel a obrazů. Zrcadla byla velká, ale obyčejná. Zato obrazy v sobě měly jakési tajemství. Vypadaly jako nezaostřená fotka, jako pohled člověka s očima plných slz. Každý byl jiný, ale přesto stejný. Měly jinou velikost, jiné barvy, ale pořád tam bylo něco, co všechny spojovalo. Něco, co bylo schované pod povrchem... Vzpomněla jsem si na verš od Shakespeara: „Slunce též nevidí přes clonu mračen". A měl pravdu. Když jsem se zkusila podívat na to jiným podhledem, rozostřit oči, a podívat se skrz obraz, viděla jsem to. Viděla jsem to zřetelně a jasně. Byl to pocit dívky, která neměla možnost říci svůj názor, projevit co cítí, jaký pohled na věc má ona sama. Mluvili za ni ostatní, ale nikdo nevěděl, co si ve skutečnosti myslí, jestli má strach či je veselá. Byla totiž němá. Nedokázala vyslovit jedinou hlásku. Jediné co za ni mluvilo, byly její oči. Oči veliké a zelené jako kočičí. Oči hluboké a upřímné, kterými ale dokázala i vyjádřit svůj vztek, a doslova probodnout pohledem. Spousta lidí ji litovalo, jaké to asi je, nemoci mluvit. Spousta lidí se ji snažilo porozumět, ale ona nechtěla, aby ji bylo rozumět. Nechtěla soucit, chtěla jen někoho, sobě rovného. Přála si, aby mohla s někým mluvit i beze slov, aby ji rozuměl, aniž by něco řekla. Někoho s čistým srdcem. Měla talent a hudební sluch, takže často hrávala na veliké černé křídlo, co stálo v prázdné místnosti s velikými okny, do kterých pronikaly sluneční paprsky. Křídlo otevřela, posadila se na stoličku, položila ruce na klapky, zavřela oči, a začala hrát. Hrávala podle nálady. Někdy veselou melodii plnou naděje, ale někdy zdlouhavou, ponurou a nevýraznou melodii, kterou jen rušilo občasné spadnutí slzy na okraj černého křídla. To byl ten pocit, který obraz přesně vystihoval. Popošla jsem k druhému, a ten popisoval jiný pocit. Pocit stejné dívky, která byla v bludišti ze zrcadel. Všude viděla jen sebe. Jen sebe a nikoho jiného. Svůj žalostný pohled se jí odrážel ze všech stran. Motala se jí z toho hlava. Ale náhle spatřila něco jako stín. Něco, co se vznášelo kolem ní, co ji doslova očarovalo, a vyrazilo dech. Nadechla se, otevřela pusu, a řekla: „Kdo jsi?" Bylo to poprvé, co za svůj život promluvila. Stín, jako by ji slyšel, se snesl přímo před ní, a začal mít určitý tvar. Tvar člověka. Ze stínu před ní se zjevil člověk, který ji rozuměl, aniž by musela mluvit, vyjádřit mu své pocity, objal ji, a zase zmizel.

Další dny sedávala na terase v houpací síti, kde krásně voněly rozkvetlé růže, a ona jen žila, jen tu byla, dýchala, dívala se na rozkvetlé růže, a nic ji netrápilo. Byla zalita pocitem štěstí. Pocitem jistoty, že existuje někdo, kdo ji rozumí.

Fantazie, nebo skutečnost?

Eliška Dvořáková

 

Duch

Na duchy jsem nikdy nevěřila. Byli pro mě pouhým výplodem lidské fantazie, která jak je známo dokáže vidět i nemožné. Po nedávném zážitku jsem však změnila názor a rozhodla se, že se vám se svým zážitkem svěřím.

Vše začalo asi takhle:

Jednoho studeného zimního večera jsem usedla za psací stůl, abych dokončila příběh, který jsem minule nedopsala. Vzala jsem do ruky tužku a začala psát. Vždy když začnu psát přestanu vnímat vše kolem sebe a ponořím se do úplně jiného, krásného světa, kde čas neexistuje. Z tohoto snění mě však vytáhlo krátké, ale zřetelné zaťukání na okno. Vyděsilo mě to, ale když jsem se do okna podívala, uviděla jsem pouze poletující vločky sněhu, jak s lehkostí dopadají na parapet. Dále jsem nad tím nepřemýšlela a opět se ponořila do psaní. Asi po hodině jsem dostala ohromnou žízeň, a tak jsem se zvedla, sešla schody a zamířila přes obývák do kuchyně. Vzala jsem si skleničku a pomalými kroky přicházela ke dřezu, abych si natočila vodu, když v tom se voda sama zpustila. Jak jsem se lekla, tak jsem skleničku upustila na zem a ta se roztříštila na tisíce kousků. S vykulenýma očima a bušícím srdcem jsem opatrně došla ke dřezu, zastavila vodu a vydala se do komory pro smetáček s lopatkou, abych uklidila střepy dříve, než si o ně naše kočka pořeže tlapky. Naše komora je malá temná místnůstka, která nemá jediné okno a tak když otevřete dveře vůbec dovnitř nevidíte. Nejprve musíte udělat asi tři kroky, aby jste dokázali zmáčknout vypínač a tím rozsvítili světlo. Když jsem po tmě vcházela měla jsem srdce až v krku, ale po rozsvícení jsem nespatřila nic neobvyklého. Smetáček s lopatkou ležel jako obvykle ve spodní polici, kde máme vlastně všechny uklízecí pomůcky. Vzala jsem tedy smetáček a lopatku, zhasla světlo a plná očekávání se vracela do kuchyně. V kuchyni mě čekal pořádný šok! Střepy jako kdyby mávnutím kouzelného proutku zmizeli. „Co se to tady krucinál děje?" Nechápala jsem to. Celá vystrašená jsem se rozeběhla do svého pokoje, zavřela za sebou dveře, zatáhla závěsy, schoulila se na postel a zmateně se rozhlížela na všechny strany svého pokoje. Najednou jsem ucítila, jak se mi něco pohybuje u nohou. Pomalu jsem se podívala a nevěřila vlastním očím. Moje peřina se hýbala. S křikem jsem vyskočila do ruky vzala kytaru, která má své místo vedle postele, napřáhla se a byla připravena na nejhorší. Pomalu jsem přistupovala k posteli se svou zbraní, když v tom se náhle deka hýbat přestala. Chtěla jsem mít jistotu, že pod peřinou nic není, tak jsem jí odhrnula a co pod ní nenajdu. Naše kočka Rozárka si spokojeně spí. Strašně se mi ulevilo. Ještě chvíli jsem stála jako socha a když jsem se probrala zpět k životu, odložila jsem kytaru zpět na své místo a přisedla si k Rozárce. Uvědomila jsem si jak strašně jsem unavená a tak jsem se natáhla a usnula hlubokým spánkem. Ze spánku mě probudila ohromná rána. Prudce jsem se posadila, začala se rozhlížet okolo sebe avšak nic zvláštního jsem neobjevila. Začala jsem se utěšovat, že to byl jen sen, ale v tom se ta rána ozvala znovu, tentokrát mnohem hlasitěji. Hned jsem poznala, že rána přichází odněkud zdola. Když se rána ozvala asi po třetí, sebrala jsem veškerou svou odvahu a rozhodla se, že se půjdu podívat odkud ta rána přichází. Přehodila jsem nohy z postele, chci si nazout bačkory, když jsem si všimla stop, které vedly od mé postele ke dveřím. To už na mě bylo moc, slzy mi tekly proudem, ale přesto jsem chtěla přijít na to co se tu děje a tak jsem opatrně vykročila vpřed. S vrznutím jsem otevřela dveře, rozsvítila na chodbě a dále jsem sledovala stopy, které vedly dolu po schodech. Tiše jako myška jsem sešla schody, zastavila se a poslouchala. Po chvilce jsem poznala, že ta podivná rána vychází z kuchyně. Měla jsem hrozný strach, ale zvědavost byla silnější. Nyní už jsem neváhala a odhodlaně se vydala kupředu. První co jsem v kuchyni spatřila, byla Rozárka. Rozárka stála naježená uprostřed kuchyně a na něco před sebou syčela a prskala. V tuto chvíli jsem si byla jistá tím, že duchové nejsou výplodem pouhé lidské fantazie, ale skutečnost. Celá jsem ztuhla strachem a nedokázala se pohnout. Myslela jsem, že se snad zblázním, když v tom se Rozárka uklidnila a odešla si lehnout do svého pelíšku v obýváku. Ulevilo se mi, protože jsem věděla, že kdyby se v místnosti, nebo někde v domě nacházel někdo nezvaný, naše chytrá kočička by mě včas informovala. Rychle jsem si doběhla do svého pokoje pro telefon, abych zavolala rodičům, kdy se vrátí. Rodiče mě ujistili, že déle jak dvě hodiny se nezdrží. Vydžela jsem tu ve strachu celou noc, tak proč bych nevydržela další dvě hodiny. Natáhla jsem se na gauč a překvapivě rychle usnula. Když jsem se probudila bylo už poledne a rodiče doma. Avšak od tohoto zážitku nikdy nezůstávám v noci sama doma.

Markéta Žlutická